S manželem jsme se poznali během studií a začalo to jako vcelku obvyklý příběh:

Já byla věřící, formálně pokřtěná nepraktikující katolička, do kostela jsem chodila opravdu výjimečně, obvykle jen na Vánoce či Velikonoce, církevní svatbu jsem sama měla spíše kvůli babičce. On byl a je nevěřící a nepokřtěný agnostik, ale mající ke křesťanství kulturní respekt. V řadě morálních otázek měl ke křesťanství blíže než dříve já.

Nejprve jsme spolu chodili, pak začali bydlet, pak přišla svatba, oddáni církevně s dispensem. Krátce po svatbě jsem otěhotněla. 

V době po narození první dcery jsme však měli s manželem vážné spory, bohužel v dnešní době též nic neobvyklého. Zpětně musím přiznat, že hlavně vinou mého tehdejšího chování a přístupu. Byla jsem to navíc i já, kdo od něj odešel a on se naopak snažil vztah udržet. Nebyla v tom žádná nevěra ani jednoho z nás, ale zkrátka "jen" špatné mezilidské vztahy.

Po nějaké době se vztahy zase narovnaly - uvědomila jsem si, že k němu patřím a jako rodina patříme k sobě a vrátila se domů. Během naší odluky, před kterou jsem muži řekla nepěkné věci, odmítala jsem s ním komunikovat a především pak mu řekla to, že je definitivní konec a budu žádat o rozvod, si ale manžel našel jinou ženu, se kterou nečekaně počal dítě. Nebyla to nějaká děva do větru, ale normální sympatická holka, dokonce byl můj manžel v jejích 22 letech její první a jediný muž v životě.

Je složité vysvětlovat, jak se to celé seběhlo, ale ve stručnosti řeknu, že muž v žádném případě nechtěl, aby šla na potrat, v důsledku těhotenství nedostudovala vysokou školu či živořila a byla v Praze bez pomoci při péči o dítě (její rodiče bydlí až v Bílých Karpatech), tak ji přijal k nám domů. Krátce na to jsem podruhé otěhotněla i já a naše dcery se následně narodily jen pár měsíců po sobě.

Jsme normální etničtí Češi nežijící pod vlivem zvyků či náboženství z jiných exotických zemí, k islámu opravdu ani omylem netíhneme, a ač mi to zpočátku přišlo šílené, rychle jsme si na sebe s Monikou zvykly a postupně přijaly to, že se situace vyvrbila tak, že žijeme, i ve smyslu sexuálním a citovém, obě s jedním mužem. Ten rodinu miluje, chová se k nám po celou dobu skvěle, neupřednostňuje jednu před druhou, věnuje nám i dětem (soudě dle rodin kamarádek více než jiní otcové), poskytuje materiální i citovou oporu, díky "jedné osobě navíc" máme i navzdory třem holkám ve věku 6, 4 a 4 každá dost volného času pro sebe a jako jedna domácnost máme společně solidní příjem, respektive nízké náklady, které by se v případě dvou bytů pomalu násobily dvěma. Ale o penězích to není, muž pracuje jako výše postavený úředník, takže jeho příjem, byť není astronomický, je dost solidní a i tak by vystačil.

Holky se mají rády, ty mladší dvě jsou jak dvouvaječná dvojčata a nedokáží si (ani já ne) představit, že by žily odloučeně. Monika si vzala manželovo příjmení, takže se i běžných věcech zastupujeme. Skoro se nehádáme, ale není to tím, že by někdo něco skrýval a dusil v sobě, naopak si otevřeně vše řekneme, což je strašně paradoxní vzhledem k tomu, že když jsem byla na mateřské a rodičovské, tak jsme se dost hádali a vyčítali si různé věci.

Kupodivu náš současný rodinný model přijaly po nějaké době zvykání a postupného seznamování se situací i naši rodiče a širší rodiny, byť si nedělám iluze, že občas nejsme za našimi zády předmětem nejapně vtipných narážek ze strany příbuzných či některých známých. Někdy je trochu náročné naplánovat návštěvy dětí u babiček, ale to jsou je směšné otázky organizačního charakteru a je třeba zcela automatické, že rodiče moji, manžela i Moniky si berou třeba na týden na prázdniny všechny tři děti najednou.

Sama sexuálně žiji jen s mým mužem (zvědavcům mohu prozradit, že žádné orgie ve třech či lesbické hrátky se opravdu nekonají) a je mi s ním dobře. Stejně tak již po mém předchozím selhání již dodržuji slib, že s ním budu žít a že jej nikdy neopustím. To, že se mnou bude žít a nikdy mě neopustí, slibuje a dodržuje i můj muž. Monika, jeho druhá faktická žena je mi kamarádkou a vlastně i sociální sestrou, nedokáži ji nenávidět a dělat doma samoúčelné dusno za účelem rozeštvávání rodiny a vyhnání jí či mého odchodu. Nedokáži si také představit, že by dcera, která není biologicky moje, měla žít bez tatínka či ho jen občas vídat, stejně tak by ona strašně chyběla mě.

Další děti, dá-li Bůh, určitě plánujeme.

V poslední době jsem se začala zajímat více o víru, tak příště napíšu, jak je věřící v mé situaci, jakou mám zkušenost s přístupem Římskokatolické církve, a jaké jsou mé úvahy, které musím nyní řešit, a jak sama cítím naší situaci z hlediska ve vztahu k Bibli a Bohu.